Sebetrýzním, sebekázním

Všechny ty zárodky myšlenek, který vybleju v nedotažených konceptech jiným lidem na Messenger místo toho, abych si dala chvilku času a prošla si tím sama. Dovolila si to cítit místo okamžitý potřeby to od sebe odstrčit, zahnat, přehlušit, umlčet. Už se roky bojím vlastní hlavy a toho, čeho jsem v extrémních okamžicích a situacích schopná, jak hluboko se umím propadat, jak těžko se mi hrabe zpátky na povrch. Ve snaze se konfrontovat s realitou dospělosti a s faktem, že mám obsedantně-kompulzivní poruchu, která sahá mnohem hloub, než jsem si byla celý roky vědomá, si vytvářím naprosto nemožný expozičky v rámci ERP a týrám sama sebe na všech frontách, pro vlastní dobro* se systematicky ničím a pálím a brutálním útokem na všechny svoje slabý místa fackuju samotnou podstatu svejch vlastních traumat. Dostávám se na dřeň sama sobě a nenávidím každej moment, nenávidím to, jak nízko jsem, jak otupělou se postupně stávám, abych mohla v tomhle vydejchaným prostoru najít stopy dřívější příčetnosti. 

A tak jím jídlo, který jsem přesvědčená, že je kontaminovaný, prošlý, zkažený nebo otrávený, polykám léky, který mi prokazatelně dělají zle, sahám si na obličej neumytýma rukama plnýma kočičích slin, piju týdny starou vodu, uprostřed panickýho záchvatu sleduju svoje prsty, jak se klepou a pokračuju v hraní na klavír, s žaludkem na vodě a epileptickou aurou nastupuju do metra a cestuju přes celý město s vědomím, že nazvracím do několika odpadkových košů po cestě, s tepovkou 140 vybíhám eskalátory a počítám hvězdičky v zorným poli, zatímco se potácím naslepo vpřed. Posouvám se dál, za hranice „bezpečnýho“ OCD, za hranice kontaminací, podivných jídelních obsesí, somatických obav; objevuju další a další subtypy, který se mě týkaj a skáču do nich po hlavě, sama sobě přidržuju vlasy a bráním si vynořit se nad hladinu.

Marně hledám hranici mezi terapií a sebedestrukcí, začaly se překrývat, z bolesti se stává nástroj seberozvoje, utrpení, kterýmu jsem nevědomě roky utíkala, je najednou všudypřítomný. A tak píšu lidem s žádostí o pomoc v momenty, kdy vím, že mě odmítnou, píšu zprávy, na který čekám, že nedostanu odpověď, mažu zprávy, na který vím, že bych odpověď dostala, nesdílím fyzický problémy, ale sadisticky na sebe práskám sebemenší selhání v procesu zdravého zpracovávání opouštění a konců. Upadám čím dál tím prudčeji do depresí a letargie, mám problém se soustředit, mám problém si uvědomit, že všechno, co se okolo mě děje, se skutečně děje, živý maso si leptám kyselinou a s akademickou zvědavostí sleduju, jak se mi rozežírají součástky. Kousek po kousku pálím svoje vlastní mosty, učím se se neotáčet, i když mě všechny magnetický pole špatnejch konců vytrvale přitahujou zádama napřed, zalejvám se do betonovýho kvádru a snažím se udělat alespoň jeden krok vpřed, než mě vítr smete po cestě zpátky. 

Hlava mi přetejká slovama a metaforama a přece se zdá v podstatě nemožný je všechny dostat ven, ty myšlenky nemají žádnej konkrétní tvar, jen mlhavý obrysy, jen jsou to vůbec otazníky, který přes hluchou ozvěnu v mojí lebeční dutině nedokážu zaslechnout, v uších mi zvoní a matka boží je ještě nedoslýchavější než já. Přála bych si porozumět tomu zmatku, co v sobě mám, najít v něm nějakej systém, najít smysl v bolesti, která mě paralyzuje a kotví ve vězení ložnice. Sobě navzdory pokračuju a týrám se, sobě navzdory vstávám z postele, když si nepřeju nic jinýho než zůstat ležet, sobě navzdory si dělám čaj, snídani, krmím kočky a polykám léky, i když se mi chce zvracet, sobě navzdory beru knihy do ruky, když se nedokážu soustředit ani na svoje vlastní vnitřní pochody, sobě navzdory otevírám deník, když si chci tupě pustit seriál a neexistovat, sobě navzdory píšu článek na blog, i když jsem brala laptop do rukou proto, abych náhodně vylosovala něco na Steamu a pokusila se utéct autoindukovanýmu chaosu. 

*Pokud budu v bolesti systematická, třeba skrz ni začne prosvítat něco, čemu se v budoucnu retrospektivně bude dát říkat novej začátek. Bože, jako kdybych potřebovala i depresi a OCD dělat efektivně. Chci se vzdát, shořet, ale v doutnání toho, kým jsem byla se rozdmýchává jen další fénix, kterej čeká, až nastane jeho čas. Možná jsem si po letech zase pořezala ruku, ale chci věřit tomu, že jsem na cestě za stabilitou, ne v poslední kapitole předtím, než definitivně ztratím zbytky příčetnosti. 50/50.