Deset

 Je to vůbec možný? Letos je to podle všeho deset let, co jsem začala na tenhle blog psát. Taky už se nejspíš pomalu blížím době, kdy to bude dvacet let, co jsem se vůbec pustila do sdílení intimních věcí na internetu místo toho je jako normální puberťák nultých let schovávat do šuplíku, ale pojďme se teď nerozhazovat akutním uvědoměním, že nijak nemládnu. Ještě jsem ani pořádně nezpracovala, že je mi třicet a už je skoro čas na to vyměnit nulu za jedničku. Kéž bych tak mohla pár let existovat v nekonečným binárním loopu, trochu pocitově dohnat to, jak pozadu oproti svým vrstevníkům jsem díky kdejakým sračkám chaosu okolo mě. (Svým způsobem se bavím tím, že tohle v nějaký moment bude číst minimálně jeden člověk, co mi bude mít potřebu oznámit, jak si za všechno můžu sama. Dopředu děkuji a mažu komentář ještě předtím, než ho stihnu smysly zaregistrovat.) 

Nemám žádný konkrétní plán toho, co dneska psát. Už jsem znásilnila svůj papírový deník, který začal být v posledních dvou letech mnohem populárnější než blogspot (nejspíš jdu po evoluční větvi pozpátku), takže z nejhoršího emočního krachu už jsem se vyblila (a protrhla si u toho papír na několika stránkách naráz, protože mi přestala psát propiska a já přece zvládám senzorický přehlcení výborně). Pořád ještě zpracovávám, že mám na mozku nádory a jsem v riziku aneurysmatu. Mechanicky si ráno měřím tlak a vyhýbám se předklonům dle doporučení lékařky, než přijde vyjádření dalších radiologů a s ním i lepší představa o dalším postupu. Peru se už od rána s epileptickýma aurama, takže bych neměla do toho monitoru zírat moc dlouho (což mi pochopitelně nezabránilo strávit hodinu tříděním a promazáváním playlistů na Spotify). V nějaký moment se snad dostanu k dopsání jiného článku na mém veřejném blogu o ERP, který už několik týdnů odkládám a vlastně pořádně nevím proč. Včera jsem s tím konečně hnula a vytvořila poznámkový aparát, takže dopsání samotnýho článku už snad nezabere tak dlouho. Budu redakčně-korektorsky pracovat na další básnické sbírce, na kterou se úspěšně vybral dostatek financí, jak mě Pointa dneska k mojí radosti informovala. Moje vlastní sbírka zatím čeká na to, až vyberu ty správný kusy (ať už to znamená cokoliv) a domluvím se s případnou ilustrátorkou. Dokončila jsem první kapitolu knihy, kterou budu celou překládat, a pokud se mi zadaří, další na řadě bude novej King. Jsem hodně blízko tomu pracovat pro Gradu jako redaktorka lékařský literatury. Po prázdninách se budu vracet do školy a udělám tak další krok k tomu dodělat si doktorát. 

Pořád se to zdá celý strašně surreálný. Můj život je vlastně jen hromada sraček zabalená do esteticky potěšujícího balicího papíru, ale aspoň si u stromečku můžu prohlídnout ten hezkej obal, kterým je moje práce, než se po lokty ponořím do hoven zbytku svojí existence. Ano, ne zrovna poetické a nestálo mě to zrovna moc energie, ale což. Zdálo se mi jen důležitý něco napsat, když už to je těch deset let, že jo. Check.