Vyskytla jsem se na knižním veletrhu v rovnoběžně koexistujících čtyřech letech. Jím halušky a prší, ne, svítí slunce, držím Ondru za ruku a schovávám se před cizími výstřihy, ne, Tereza mi mává biografií Hitlera před očima a dělá bu bu bu, ne, kupuju zlatýho bludišťáka u stánku Český televize, ne, bavím se s Lenkou u stánku Prostoru a dostávám novou knížku Veroniky Opatřilový, ne, vyhazuju ze sedadla vozíku pána v tramvaji, ne, sedím ve stínu stromu na traverze a vyprávím o svojí asexualitě, ne, tady a teď vysvětluju Petře, že dneska nejsem, že paralelně běží několik vesmírů a já neexistuju ani v jednom. Snažím se chytit hran svojí derealizace, ohmatat napnutou gumu za hrudní kostí, rozeznít žebra, aby ze sebe vydala emoci, ale jen ve mně hvízdá vágně melancholickým ničím. Tepe mi v hlavě, bolí mě hýbat očima, přemýšlím, proč nepíšu, proč veškerá bolest posledních měsíců nejde vyblít, jen ve mně vězí jako suk v postupně hnijící větvi. Slzy se mi zdají stejně daleko jako koncept mě samotný, zrovna tak jako já i hmatatelnej smutek postrádá význam. Jsem prázdná nádoba – dokud se mě nedotkne vzpomínka na nás. V duchu kolozvracím všechny city k tobě, všechny střepy mých představ o budoucnosti, která neexistuje. Terapeutce ve stacionáři jsem řekla, že nejsem ani první ani poslední člověk, který je zamilovaný do svého ex a mávla jsem rukou, pokrčila rameny, změnila téma. Zakázala jsem si byť jen šeptavě naznačovat něco o tom, o čem bych potřebovala křičet dnům i nocím, vodopády, co ve mně bouří, když nemůžu usnout.
Nevím vlastně, čeho se bojím, s čím bojuju. Je to patologická hyperfixace na soustředění se na sebe, je to zoufalej pokus obrátit tentokrát upřímně všechnu energii do sebe, uchopit se? Pokud podávám ruku sama sobě, nemám jak se zvednout, nemám čím se zapřít o zem. Obcházím tě. Nechci, abys viděl, jak moc jsi ve mně, když se bez větších obtíží věnuješ vlastnímu životu a panikaříš v nejistu budoucnosti. Moje city už ti nemají patřit a moje myšlenky nemají tak vytrvale obíhat po dráze planety My?. Žádná neexistuje. Jsi vděčnej za to, co máme teď. A já vlastně taky. Tak proč tak strašně řeže každej moment, kdy tě nevidím? Jsem přece šťastná, že znovu nacházím sebe v momentech prázdnoty, ve slovech, v klapkách klavíru, v šustotu stránek, ve zvuku mlčení i tichu hudby, v samotě, v práci, jsem ráda, že společný chvíle jsou vzácnější, lezu si na nervy, když ti svalovou pamětí píšu dřív a investuju čím dál míň energie do toho se vědomě zastavit. Nechci brát do ruky telefon a vytáčet tě, ale chci slyšet tvůj hlas, i když nemám co říct. Být okolo tebe je hrozně jednoduchý. Když jsem sama, třeští mi lebka nejistotou, nezdravá a obsesivní já chce, abych ti chyběla tak akutně, jako to umíme jen my hraniční, ale ta třicetiletá ve mně, co se snaží hlavně zachránit sebe, bere do ruky náhodný kus papíru a píše, svědomitě odpovídá na nabídky k redigování, čte knihu k překladu, tiskne nový noty na klavír, chodí brzo spát, aby vstala do stacionáře, nebere do ruky telefon, když je jí smutno, podivně se vyžívá v bolesti, kterou všechny ty růstový změny přináší. Mám pocit, že se rozskočím dualitou vlastních potřeb, schizma mých tužeb mi rozpraskává hlínu pod nohama a já hledím skrze spáry do chřtánu otazníků. Chci hledat sebe vedle tebe. Ale vlastně to už dělám. Možná jen změnit nomenklaturu. Možná říct něco jinýho než mám tě ráda, abych byla pravdivější. Vědět, že bys to řekl taky. Nejspíš by to stačilo. Cítit, že jsme na tom stejně. Možná by pak moje uboze metaforická planeta přestala být tolik obydlená mojí (n)emocností. Chtěla bych být v tobě, když jsi ve mně. Někde v pozadí, stejně jako ty si se mnou každý ráno čistíš zuby. Jsi tak zvláštně svůj i můj zároveň, jsem tak zvláštně svoje i tvoje zároveň. Patřím ti právě proto, jak moc ti patřit nechci, patříš mi právě proto, jak moc mi nechceš patřit. Jsme pro sebe perfektní a přesně proto spolu nejsme. Občas mám problém tě opravdu slyšet a vstřebávat přes můj emoční tinnitus. Ale od toho jsou papíry, textový editory a blogovací platformy. Když potřísním stránky černou barvou, krvácím pochyby, pouštím žilou defektním mechanismům. Udržuju si obraz tebe, aby se nerozpil jako kaňky prostojů mezi každým naším setkáním.
Mám vůbec pointu? Zdá se, že jsem si napsala refrén tím, že postrádám závěry. Možná se potřebuju naučit nemít strach z nedokončenosti a dát světu okolo sebe volnej průběh. Popustit realitě uzdu na úkor hypotéz a přemyslovcování. Tak ticho, Evo. Nech znít prázdný struny. Čas je vytvaruje do zvuků.
Žádné komentáře:
Okomentovat