Za sebe

Přemýšlela jsem, že už mám zase trochu psací blok. Píšu hodně, ale nedokážu se dostat k podstatě vlastního přemítání. Možná, že tumblr momentálně není dostatečně můj formát na to si rovnat procesy v hlavě. Krok zpátky za účelem kroku vpřed? 

Letošek se k mýmu překvapení zatím vážně nese v duchu objevování mě mimo ostatní lidi. Oprašuju starý vzpomínky a vzorce, který patří jen Evě, ještě nezatížený očekáváním jiných a strachem z neplnění předdefinovaných funkcí. Vím, co mě formovalo do člověka, kterým jsem se stala, ach bože, jak moc to teď chápu – vztahy, vztahy, vztahy. Jo, i rodina, přátelé, spolužáci měli na destrukci samostatnosti určitý podíl, ale samozřejmě myslím primárně ty romantický záležitosti. Ať už se dívám do jakýhokoliv deníku, blogu, oblíbených písní nebo básní z posledních osmnácti let, etapy života jako kdyby se dělily na základě toho, s kým jsem zrovna byla. Lidi okolo přepisovali všechno, čím jsem se teoreticky mohla stát, kdybych se na chvíli oddělila a dala si prostor jen existovat. A nějakej čas jsem věnovala dumání nad touhle patologií, co k ní asi mohlo vést, jak se stalo, že jsem byla tak hrozně definovaná pohledem zvenčí; jenže pak mi došlo, že tudy cesta nevede, tady už jsem byla, tohle všechno už jsem zkoumala. Optikou ostatních, ne svou vlastní. Pokud se mám pohnout, musím všechen plevel prorostlej s mojí podstatou vyrvat i s kořenama. Podívat se znovu. Jen já. Jen za sebe. A ten proces je mnohem bolestivější, než jsem si kdy uměla představit, hlavně proto, že jsem si nikdy ani náznakem nemyslela, že se k němu dopracuju. Nebyl ani v metaforách na obzoru, natož někde v dosahu, na dotek. Zjišťuju, že role umím plnit a hrát dokonale, děkuju, úklona, kde je můj Oscar, ale když se snažím psát, mluvit, myslet sama za sebe, žalostně mi chybí slova a celkovej emoční aparát. Nemám jak promlouvat ke světu okolo sebe z introspekce, neb i moje niterní procesy byly autoregulovaný tak, aby nemohlo ven vylézt nic, co by vybočilo z funkcí, které jsem měla plnit, krabiček, kterými jsem měla bezezbytku být. Někdo se pořád dívá. 

Druhým pohledem na vlastní minulost objevuju, že jsem v určitých podvědomých střepech občas zkoušela takový pocity popsat – hodně se mi poslední týdny vrací několik veršů z básní, které jsem psala v průběhu let: 

seš to ty

holko copatá
snad stín co z tebe zbyl

Tohle neni skutečnost
a to už nejsem já
tahle hlava
v mojí hlavě
je fakt šílená

Nedávám smysl
ve věčný letargii
chci najít sama sebe

Vendulka utěšitelka

ve svý ložnici sama spí

ve tmě schovaná pod peřinou

střeží si vlastní tajemství

Přeju si najít poezii ve světě beze slov
uvolnit ten tlak na hrudi
jsem klišé ztracenejch dechů
mlha za cizíma očima

"Já tě nedokážu nenávidět
tebe jde jenom milovat"
nebo zapomenout

Jsem staveniště cizích vět
leporelo pro dospělý
krásná na omak
ale moc bolavá na vzpomínku

Hledám nový tvary starejch pravd
Vždycky se dotknou
a strmě spadnou dolů

Chci uvěřit kráse obratů
který v opilosti říkaj lidi
co mě neznaj

(Jsem slova
ale ne jejich význam)

jsem divadelní kus
zlatej hřeb večera
co promlčel vlastní monolog

nápovědy tvořily ozvěnu
ale nedokázaly přetrhnout
prázdno v paměti

Nejsem renesanční gesto

Jen prázdno

Tušený mezi řádky

Dala jsem si tu práci a vážně je na psancích prošla všechny, ačkoliv to nebylo v plánu. Zrychlená exkurze do katalogu traumat, na který se teď dokážu dívat s trochu čistější optikou (a občas si v plný míře s hrůzou uvědomit, že jsem přežila až příliš; to po mně nikdo neměl chtít, abych s touhle lodí letěla na jeden válec). Jenže co teď se všema těma slovama, co ve mně zůstávají viset? Místy se zalykám tou avalanší a inflací idejí, lekám přetíženýho kaleidoskopu přívalových dešťů rekonstrukcí. Když jsem začínala, zelo přede mnou děsivý nic, který čekalo, až ho popíšu a začnu zaplňovat, úzkosti vzbuzující tabula rasa, ale s dalšími kroky se mi dokutálely pod nohy tisíce větví a ukazatelů a žádná z cest nevede do Říma, kterej by mě možná aspoň trochu upokojil, že taky nebyl postavenej za den. Jsem si vědomá toho, že nemůžu osmnáct let spasit během několika měsíců, chápu, že je to všechno proces, kterej chce čas a snažím se si ho dopřát, ale všechny ty moje ale mě místy paralyzujou a nepouští ke slovu. Z dutin paměti teče ozvěna jako ohlušující vodopád a já se nestíhám vynořovat nad hladinu. (Tolik obratů a vzletných myšlenek pro vyjádření prachobyčejnýho strachu a nejistoty, alespoň ovšem nacházím originální stavební kameny nový existence a doby.)