Zanícená

 Nejspíš mě opět položil covid. Je skoro nostalgický mít zase zánět průdušek, pít čaj na dýchací cesty, hledat způsob, jak si neosoplit celou klávesnici, měnit si zábal na krku každou půlhodinu a mít nutkání objednat si whiskey, kdykoliv promluvím nahlas. Sice je mi 31 a ne 13 a místo volna od školy jsem ve stresu, že knihy v práci beze mě nevyjdou včas, takže se musím dát co nejrychleji do pořádku, ale ten pocit je strašně povědomej, domácí, blízkej. Nemoci respiračního ústrojí bejvaly moje království, moje legální zapauzování světa venku, a spolu s nima i angíny a nespočty jiných hysterických reakcí nalomený imunity. Nikdy jsem nedávala moc dobře kontinuitu a pravidelnost vnější reality, nutnost chodit každej den na ty stejný (známý a přitom tak cizí) místa a vidět ty samý (známý a přitom tak cizí) lidi, který možná potkávám dennodenně, ale vlastně o nich nic nevím, oni neví nic o mně a lezeme si na nervy ve vzájemném nepochopení. Doma byly knihy, internet, televize a nekonečnej klid, utěšující samota, která nic neočekávala, nic nechtěla, nehodnotila mě. Napadá mě, jestli moje častý nemoci náhodou nebyly nějakej obrannej mechanismus mýho autismu, snaha ochránit mě před vyhořením ze socializace a maskování. 

Tenhle tejden jsem byla na první části neuropsychologickýho vyšetření, kde zkoumají, jak moc poškozený mám mozek po všech těch zánětech a úrazech, jak moc si vymýšlím, když říkám, že mi nefunguje krátkodobá paměť a motorika, a taky – evidentně – jak moc je ADHD dědičný. Nelíbí se mi přístup, jaký má moje vyšetřující lékařka; je ve stejným věku jako já a naivně jsem proto očekávala, že bude trochu otevřenější novějším postupům a přístupům, jenže místo toho se jako každý předpotopní lékař mužského rodu přes padesát nechává strhávat z cesty reality do ukvapených závěrů na základě neplatných stereotypů. Zkoušela mi tvrdit, že nemám obsedantně-kompulzivní poruchu ani poruchu autistického spektra (což upřímně rozesmálo P., která měla možnost mě několik let sledovat v každodenní činnosti a stále znovu a znovu si připomínat, jak moc tyhle poruchy mám a jak moc mně i jiným lidem v některé momenty ničí nebo komplikují život), všechno házela na to, že jsem hraničář. Mluvila o tom, že by to bylo už moc diagnóz (naprosto ignorujíc fakt, že ty diagnózy mám celé roky, ať už se jí ten počet líbí nebo ne), ale přitom mi sama chtěla přilepit další. Odkývala mi, že PAS a ADHD jsou velice časté komorbidity a zatímco jsem vykazovala známky obou, vytrvale ignorovala tu, kterou už diagnostikovanou mám. Hraničáři přece nemůžou být autističtí. Trauma a neurodivergence se evidentně vylučují.

Co mě na celé té interakci nasralo nebo rozhodilo asi nejvíc – bylo to tak strašně povědomý, už se to dělo hodněkrát, ale zarazilo mě to tím, jak dlouho už jsem se s tím nemusela vypořádávat. Jsem v posledních měsících hodně daleko od svých nemocí a snažím se tak nelpět na diagnózách a arbitrární kompartmentalizaci osobnosti (a mě jako celku), protože k šoku všech zúčastněných mi to zkrátka dlouhodobě nedělalo dobře. Osekávat se na líp stravitelný a pochopitelný kousky a zredukovat tak podstatu jako instantní bujón není dobrý pro lidský psyché, kdo by to byl řekl. Ale je potřeba vzít v potaz i tu pozitivní stránku krabiček – zjištění, že jsem autistická mi velice pozvedlo kvalitu života, když k té diagnostice konečně došlo během mých dvacátých let (anglicismus jako prase), stejně tak identifikování mých tohle má přece každej myšlenek jako obsesivních ruminací souvisejících s OCD.  Objevení mechanismů CFS/ME, hlavně logiky ve zdánlivě naprosto náhodných PEM, na základě komunikace s jinými lidmi, kteří ho mají taky – komunitu nemocných bych neměla proč vyhledávat, pokud by se mě netýkala. Ovládnutí strachu z panických záchvatů a derealizací, když jsem jim konečně na základě diagnostiky mohla přiřknout to správný jméno a přístupy, podívat se z edukovanýho úhlu pohledu a nemuset mít strach z toho, že postupně ztrácím příčetnost. Diagnózy plní svojí funkci, validují, zprostředkovávají informace a možnosti, jak pracovat se stavy, které popisují. Nechat si jen tak mezi řečí vzít cizím člověkem, který se mnou interaguje ani ne dvě hodiny, hned několik štítků, které mi zachránily život a trochu opravily hodně narušený obraz sebehodnoty a mě samé jako celku... Nebylo to fajn, i když jsem tisíckrát věděla, že na jejím náhodném názoru™ vůbec nesejde a moje existující škatule mi nemůže vzít ani devalvovat. Symbolizovala v ten moment každého dalšího člověka, který mi kdy řekl, že nevypadám nemocně, že jsem moc funkční na to být autistická, že jsem jen líná správně fungovat a kdybych se jen trochu snažila, zvládám toho mnohem víc, že je to jen v mojí hlavě, nemám dostatečnou motivaci. Důležitý bylo nějak shodit, že je pro mě z různých důvodů těžký existovat, protože na speciální zacházení nebo jen kus prachobyčejný empatie bych musela odpovídat vnější představě o tom, jak všechny tyhle interní neviditelný potíže fungujou. Zajebané perpetuum mobile. Ableismus existuje, ať už je to slovo jakkoliv směšný, když ho člověk napíše nebo vysloví. Prohlášení a bezmyšlenkovitý soudy jmenovanýho charakteru jsou destruktivní a ubližujou tam, kde už bylo bolesti víc než dost i předtím. Invalidace invalidity. K čemu to má být prospěšný? A jak je možný, že se něčeho takovýho dočkám zrovna od psycholožky? Nelíbí se mi, že pracuje s potenciálně zranitelnýma lidma a nedívá se sama sobě do pusy, než vypustí zpátečnický názory a z pozice autority je, částečně nevědomě, vydává za odbornost. 

Mám strašně moc knih do tisku v práci a v nějaké sebevražedné, sebesabotážní misi jsem se ještě ke všemu rozhodla vrátit do školy. Nic nestíhám a Dospělost, maskovaná za neustálý kompromisy v naplnění volnýho času, mě vytrvale kouše do zadku. Nemocná kočka s lékama dvakrát denně, vydrolenej silikon ve dřezu, nevysátej byt, nevyklizená myčka, nezaplacený sociální pojištění, nevymyšlenej oběd, nedostačující spánek, nekonečnej zástup věcí, který je třeba nakoupit, opravit, zařídit. Potřebuju si koupit nový brejle a nechat zaplombovat zub, nemám kalhoty do práce, je potřeba poslat námitky k zamítnutýmu ID O., uhasit všechny požáry v práci a v noci nemůžu zavřít oči, hlavou mi pochodujou hladoví hroši a od lebky se mi odrážejí tisíce kuliček všeho, co ještě není hotový. Je těžký bejt teď, když se každý potom hlásí s takovou urgencí. Jak jen se zastavit v týhle přehlcený době plný benzínu, plynu, produktivity, efektivity, prezentací, schůzek, plánů, callů. Jak jen? Přijde mi, že v některých aspektech patřím spíš do epistolární éry, nebo minimálně do dob, kdy byl internet uzavřenou doménou nerdů mojí kategorie a ještě se nám lidi smáli za to, že komunikujeme v chatových místnostech, píšeme si deníky na veřejný místa a hrajeme hry, místo abych měli reálnej život. Jak zvláštně předpotopní se ta doba zdá, a přitom to není ani dvacet let zpátky. 

Svět se neustále posouvá a tlačí mě do zad jako netrpělivej dav snažící se vystoupit z metra a prodrat se k eskalátorům. A já – navzdory všemu – zase hledám způsoby, jak se zastavit tváří v tvář kalamitě a nechat ji proletět, aniž by mě porazila. Je něco neskutečně uklidňujícího na tom, že před ní tentokrát stojím sama. Jestli spadnu, odřu jen vlastní kolena. A jestli to ustojím... Konečně nebudu muset děkovat nikomu jinýmu.