Nejspíš jsem to v nějaký moment i napsala, ale v mojí hlavě se jako perpetuum mobile typ refrénu točí už jsem tu zase, v jiným místě v jiným čase tolik let. Další probdělá noc, další pocit naprostýho ponížení a porážky, selhání ve snahách o zachování příčetnosti, kontinuity, mýho vlastního života. Bojím se, jaký oči mají přístup do mojí hlavy, tak raději nepíšu a nechávám se ukolíbat do ztýranýho ticha. Nechávám si vzít svoje vlastní prožití situace. Je to svalová paměť, už nevědomky přepisuju, nevědomky se pouštím vlastních vzpomínek. Je tak jednoduchý kontrolovat lidi s traumatem, tak směšně snadný mě přesvědčit, že je něco moje chyba.
Je to jen jedna událost z pár, který se odehrály v rozmezí posledních dní, rozhodně si to ještě neříká o vnější intervenci, rozhodně je to udržitelný poškození, ale moje rozhodnutí v týhle chvíli musí bejt jiný, než jaký jsem dělala doposud. Určitě jsou tu lidi, kteří jen čekají na to, aby mi řekli, jaká jsem špína, jak si zasloužím všechno, co se mi děje, ať už se mi děje cokoliv, hlavně že je to špatný, hlavně že platím za chyby, který údajně dělám, za všechnu manipulaci a lhaní, který jsem dle nich napáchala v průběhu dospívání, kdy mi byl uzmutej veškerej prostor existovat jako samostatná bytost. Nenechali mě odejít a pak se divili, že se vzpírám, utahovali vodítko tak dlouho, až jsem přestala dýchat. Pořád cítím tvůj pohled v zátylku, pořád mě děsí, že se díváš, kontroluješ to málo z mýho života, k čemu máš ještě přístup. Pořád se vracíš, když už si myslím, že jsi konečně zmizel. Ať jsem utíkala jak jsem chtěla daleko, nedokázala jsem utéct fokalizačnímu diktátu okolo sebe – moje vnímání a prožívání jako nedůležitý, irelevantní, hodný přepsání. Dívej se z cizího úkosem úhlu pohledu nebo se nedívej vůbec, polkni sebe samu, plameny subjektivity ušlapaný, nežádoucí, nesloužící cizím záměrům.
Jsem divná, vadná, poruchová, časem se k vágním přívlastkům začaly řadit oficiální kódy diagnóz, jak jsem zuřivě hledala mapu pro cesty neprobádanými vodami celoživotní šikany já jsem vždycky věděla, že jsi jiná, něco je přece špatně se mnou, tak proč zkoušet vidět mýma očima, když je stačí jen napravit, jen aby se dívaly žádoucím směrem a skrz ty správný skla, duševní astigmatismus léčenej lobotomií a mentálním klystýrem. Nikdo nic neřekne, pokud není nikdo, kdo by něco řekl. Předala jsem otěže a nechala ježíše sednout za volant. Já a moje alternativní ega, který páchaj všechny zločiny, jež si nepamatuju. Spousta z nich se nestala.
Žádné komentáře:
Okomentovat