Můj život je chaos, který se dožaduje pročištění skrz filtr písmenek. Často s tím bojuju, často se mi do toho nechce nebo mi chybí motivace, ale v závěru – moje hlava funguje přes slova, moje fantazie se prolejvá do větný syntaxe, zpracovávám emoce verbálně spíš než jakkoliv jinak. A ačkoliv jsem se snažila svojí současnou situaci probírat jak s blízkými, tak s profesionály, kterým buď já nebo stát platíme, aby poslouchali a měli nenávodné názory na naše fungování, některý rozhodnutí patří čistě mně a měla bych se tak k nim postavit. I když je to těžký. I když je výhled do budoucnosti svobodný matky děsivej a vědět, že kompletní odpovědnost za takový rozhodnutí leží na mých bedrech, nebude o nic jednodušší, pokud toho v nějakej moment budu litovat. Moje máma, potenciální otec dítěte, moje expřítelkyně, moje psychiatrička, můj terapeut, moje sociální pracovnice (z Centra duševního zdraví, ne z vězení, haha, blbečci), moje gynekoložka, moji nejbližší přátelé se všichni shodují jen na jedné věci – tohle musí být moje rozhodnutí. Možná jsou jen alibisti a nechtějí si na sebe vzít roli posla, kterého pak budu potenciálně chtít, o několik měsíců až let později, zastřelit. Možná (spíš velice pravděpodobně) je to můj alibismus a já chci, aby někdo jinej udělal rozhodnutí za mě, protože je to moment nabitej takovou důležitostí, takovým potenciálem zničit celej můj život, že popasovat se se stoprocentní vinou v případě selhání by moje cedníkovitý psyché nemuselo ustát.
Cítím příšerný výčitky svědomí, že jsem to vůbec dopustila. Že jsem sama sebe postavila do týhle situace. Ano, musí na to být dva, ale rozhodnutí riskovat moje vlastní tělo je přece jen něco, co padá s mnohem prudší vahou na mojí hlavu (zvlášť pokud sexuální partner nevyvíjel žádnej nátlak a tak celkově nedošlo k něčemu, co by souviselo s nedostatkem souhlasu). Samozřejmě, že se nebránil, byla jsem si poměrně jistá, že se nic nemůže stát, a já když jsem o něčem přesvědčená, svoje přesvědčení rozšířím dál jako mor. Mohla jsem důvěřovat impotentnosti vysokýho prolaktinu jak jen jsem uznala za vhodný, ale naprosto zahodit opatrnost do prázdna a nechat ježíše, aby převzal volant (místo toho na něj nechat místo mezi náma) bylo brutálně nezodpovědný a já vím, že mi úškyty takovýho charakteru empiricky neprochází a za škobrty přichází držkopády, rozbitý huby a odřený kolena. A stejně. Místy to vypadalo, jako kdybych se aktivně snažila, aby se to stalo. Po víceméně roce nezodpovědnosti se zdálo, že endokrinoložka měla pravdu a že to vážně nejde. Přestala jsem bejt opatrná. Přestala jsem se bát. A když přišly první nevolnosti, nesmyslný úzkosti, vlčí nespavost, bolesti v podbřišku a nedefinovatelnej pocit něčeho jinak, ani mě nenapadlo, že to je to, co se děje. Nepočítala jsem zpoždění v cyklu, jeho pravidelnost je velice abstraktní pojem pro můj posthypofyzitidovej mozek. Strávila jsem skoro dva týdny v přesvědčení, že mám zánět žlučníku (na mou obranu byl o tom samým nesmyslu přesvědčenej i můj praktik, chirurg a gastroenteroložka).
Od tý doby, co to vím, už jsem došla ke stoprocentnímu závěru asi čtyřicetkrát. Prostřídala jsem radost, strach, vztek, frustraci, depresi, rezignaci, totální vakuum pocitů, lítost, pocit nespravedlnosti, pocit, že je všechno špatně, nic není tam, kde to má být. Ale nehledě na moje pocity a moje bolístky ohledně O., který je zlatý a milý a skvělý a v ničem mě nenechá, ale prostě to nechce–
(bylo skvělý poslouchat všechny ty historky o K. z porodnice a jak ses těšil na svýho druhýho syna a jak jsi s ní byl u porodu a zařizoval jí transfuzi a vlastně i na toho prvního i když to dopadlo tak jak to dopadlo, že jo, bodalo to do žeber a do všeho, co se v kontrastu postavilo vedle nostalgie nad početím těch dvou a fackovalo mě tím, jak moc cítím, že tě to děsí, jak daleko emočně ode mě jsi, že nejsem člověk, se kterým tohle chceš, že nejsem člověk, kterýho chceš, že nikdy nebudu to, co bych chtěla být, že ti nechybím, když tam nejsem, že ti moc nevadím, ale nijak mě nepostrádáš a často tě unavuju, ale o tom se nebudeme bavit, o tom nebudu přemýšlet, to mě sežere zaživa, tam se nemůžu pouštět, jinak by mi naplno mohlo dojít, co se děje s mým životem a jak moc moje štěstí záviselo na jiných a jak velký prázdno teď cítím většinu času, protože už chápu, že jiní nemůžou být můj domov, ale ještě nevím, jak jím být sama pro sebe, a jak bych vlastně mohla komukoliv poskytnout zázemí a vytvořit život a jistoty a klid a pevnou půdu pod nohama, když se mně samotný sype,)
–ale jak se vlastně zbavím těch výčitek z toho, že jsem to dopustila znovu, riskovala jsem, že se to stane a pak se to stalo a já se zase vzdám a zabiju to a nedám tomu šanci? A nemyslím výčitky vůči neexistujícímu vědomí a nemyslícímu shluku buněk, myslím výčitky za všechny ty momenty, kdy jsem brečela kvůli předchozímu potratu, kdy jsem se cejtila strašně nešťastná a prázdná, když jsem viděla rodiny s dětma venčit kočárky v parku a říkala jsem si, že možná něco takovýho chci a pak budu mít konečně pocit, že můj život dává nějakej smysl; můžu to mít, roste mi to v břiše, ale když si to představím, jímá mě hrůza a panika z toho, jak moc nejsem připravená a jak moc nejspíš nikdy nebudu a měla bych se vůbec pokoušet být rodič, když si tak moc nejsem jistá? Když si představím, že půjdu na potrat, cítím úlevu, ale nezdá se to správný, zdá se to jako zbabělý a snaha utéct něčemu, co jsem si ještě před pár měsíci myslela, že chci. Na začátku jsem cejtila radost, která velice brzy vzala za svý, a já si nejsem jistá, jestli mě jen profackovala realita situace, nebo mě naprosto vyděsilo vědomí, jak moc bych šla proti O., jak moc bych riskovala, že mě pod povrchem bude nesnášet a budu další důvod, proč se cítí pod tlakem, proč se hroutí a sype, proč nezvládá existovat, pomáhám mu už tak dlouho a chci, aby byl šťastnej, tak jak bych sakra mohla jít tak agresivně proti němu, když vím, co to potenciálně může udělat jemu a jak málo se cejtim vybavená to zvládnout sama? Nechci se opřít o někoho, kdo sám sotva kulhá. Nechci postavit pseudobudoucnost s člověkem, kterej nedrží pohromadě a se kterým nedržíme ani citově nijak pohromadě (proč jen jsem tam tak strašně moc, když ty tam nejsi, co je to za dementní prokletí, který mě pronásleduje s lidma celej život) a artificiálně vybudovat antirodinu, která už pro jistotu byla stvořená rozbitá (ale hádám, že by si to alespoň na nic nehrálo v porovnání s rodinami, na které jsme oba dva byli zvyklí). Potřebovala bych se o tom bavit s tebou, ale ty jsi přehlcenej a mlčíš u sebe v bytě a velice pravděpodobně bys asi neměl nic novýho, co bys mi k tomu řekl. Jen všechny správný odpovědi, který věrohodnosti podkopaly nohy tím, co skutečně chceš.
A hodiny tikaj.
Žádné komentáře:
Okomentovat